Má to smysl

Můj příběh:

​

Svoji kariéru učitelky v přípravné třídě jsem vlastně začala připravovat po ukončení Magisterského studia na Pedagogické fakultě v Praze, obor Předškolní pedagogika. Předtím předcházela práce v mateřské škole, kde jsem mohla objevovat krásu práce s dětmi. Před vysokou školou jsem studovala soukromou vyšší odbornou školu, obor Psychologie a pedagogika rodiny, kde jsem nasávala vědomosti z různých oborů, od interny až po socio patii.

​​​​​​

V poznávání dětí mi dopomáhaly i mé vlastní děti, syn a dcera. Dcera procházela vzdělávacím systémem cestou trnitou. S ní jsem si procházela obdobím nejistoty před rozhodnutím podstoupit vyšetření na neurovývojovou poruchu. Časem se přidružily obtíže psychického rázu, a tak dobře vím, co rodiče mohou zakoušet, když dítě odmítá jít do školy, když vůbec nechce vstát z postele, když nereaguje prostě jako ostatní děti.

Se synem jsem trávila odmala více času po nemocnicích než doma. Jeho tělíčko ho nějak nechtělo poslouchat, nožky často dělaly, co samy chtěly, takže neuroložka, kterou jsme navštěvovali, s nadsázkou říkala, že stačí vidět pro určení diagnózy jen jeho modřiny na nohou.

 

S rukama se synek také něco napracoval. Grafomotorické kurzy, rekonektivní péče. Naštěstí měl osvícenou paní učitelku, která mu umožnila psát, jak to šlo a držet tužku, „jako prase kost“.

Obě děti dnes s úspěchem studují a jsou z nich skvělí lidé.

​

 Tyto zkušenosti, běhání po lékařích, po poradnách, logopediích a jiných odbornících, mi ale daly zkušenosti k nezaplacení. Totiž vcítění se do rodičů, kteří si prochází tímtéž anebo mnohem náročnějšími zkouškami, je to o tu kapku citu navíc, kterou mám jako odborník. Zkušenosti s vlastními dětmi mě posunuly v mých nabytých odborných vědomostech ještě o kus dál, do lidského jemného přediva, které může pochopit pouze milující rodič. Odborná stránka totiž nezahrnuje rodičovské strachy a hledání správné cesty pro celou rodinu. To je přidaná hodnota mateřské lásky a je nenahraditelná v odborné praxi. Je to zkušenost, která zapadá do celku.

Učení v přípravné třídě mě zavedlo více do oblasti speciální pedagogiky.

Má aprobace na tělesnou výchovu se krásně propojuje s problematikou poruch učení a neurovývojovými vadami. Ono totiž v lidském těle všechno se vším souvisí.

Nastoupila jsem do Základní školy v Praze, kde jsem začala vést přípravnou třídu. Zde jsem začala hledat příčiny nezdarů dětí, které ke mně přicházely. Nejvíce mě baví zkoumat, z jakého důvodu mají děti problém s učením. Baví mě nalézat specifické, ryze individuální příčiny, které dětem brání v práci ve škole. Tyto děti jsou jedinečné, většinou chytré a mívají duchovní dary.

Proto jsem nastoupila cestu vzdělávání. Nejprve Elkonina a Elkonina pro děti se sluchovým postižením. Poté jsem chtěla přijít na kloub problému s pozorností dětí. Zajímalo mě, proč děti nedovedou sedět v klidu.

Absolvovala jsem kurz Neurovývojové terapie.  Do třetice mě oslovil kurz Benaudiry, pro děti s nedostatečným sluchovým zpracováním.

Po letech praxe ke mně přichází cítění, že není „hloupých dětí“. Nálepky, které děti s různorodými potížemi dostávají, (poruchy učení, dyslexie, dysgrafie, ADD, ADHD, aj.) vnímám jako jen neodhalené a neřešené hlubší problémy. A tedy na každý problém u dětí se najde řešení a správná terapie. Baví mě, jak děti rozkvétají a získávají jistotu a radost v práci a tvoření. Již u šestiletých dětí se mnohdy najdou talenty a základy k různým profesím. K tomu můžete dopomoci jen vy, jejich rodiče. Čím? Tím, že jim důvěřujete.

​

Děti se rodí jako hotové bytosti a je jen na nás, zda to v nich budeme, při správném vedení, rozvíjet a podporovat.